Po náhlém úmrtí mého snoubence jsem se přes noc stala matkou samoživitelkou dvojčat. Smutek změnil mé priority a podnítil můj profesní i osobní rozvoj. Také jsem našla smysl v přetváření budoucnosti pro sebe a své děti.
Téměř každý den probíhá podle stejných kroků. Stojím ve frontě před základní školou mých dvojčat, kontroluji jejich batohy a z lahve s růžovým termohrnkem si dávám doušek kávy, než stihne vychladnout. Avšak jednoho deštivého listopadového rána, když jsem seděla v pomalu se pohybující frontě aut, jsem byla hluboce zahleděná do myšlenek o našem ztraceném času.
Ještě před otevřením dveří vzaly moje šestileté dvojčata moji ruku, abychom se rychle pozdravili. Tento rituál jsme zavedli, abychom jim pomohli sebevědomě vstoupit do školky a abych jim dal najevo, že je vyzvednu. Moje dcera vystoupila z auta klidná a soustředěná, zatímco syn se na chvíli zastavil a řekl: „Hezký den, mami!“.
Když je učitelé mávali směrem k vchodu, pozorovala jsem jejich sebedůvěru. A v tu chvíli mi došlo, že mé děti ušly za poslední dva a půl roku tvrdou a dlouhou cestu. A já jsem se rovněž vyvinula.
Ztráta mého snoubence mě přetvořila
15. dubna 2023 jsem se stala matkou samoživitelkou. Jistý den náhle zemřel můj snoubenec, otec mých dvojčat, v důsledku komplikací spojených s diabetem. Bylo mu teprve 31 let.
Naše dvojčata měla pouhé tři roky, když stála před jasně modrou rakví svého otce. Pamatuji si jen střípky vzpomínek z této doby. Smutek má tendenci rozmazávat dny, týdny a někdy i celé měsíce.
I když jsem se velmi rychle naučila, že smutek nebrání životu pokračovat dál,.
V následujícím roce jsem prožila významnou změnu. Ztráta vyjasnila moje priority. Nutila mě přímo se dívat na budoucnost, kterou jsem musela vybudovat. Ne „později“, ale „teď“.
Jak se mé podnikání rozvíjelo
Má svobodná kariéra jako autorka, kterou jsem si budovala více než deset let, začala růst. Psala jsem až do pozdních nočních hodin poté, co moje dvojčata usnula, a vyprávěla příběhy o odolnosti Detroitu, komplexnosti mateřství a intimních aspektech smutku pro různé média.
Tuto pozdní práci jsem považovala za připomínku, že pokrok je stále možný.
Tato jasnost mě provedla do března 2024, kdy jsem začala novou kariéru v týmu pro public relations na univerzitě. S nimi jsem spolupracovala již několik let předtím na freelance projektech. Bylo to souznění. Vstoupila jsem do PR s příběhy, které jsem roky pěstovala v novinařině.
O dva měsíce později, když jsem se usazovala v nové roli, obdržela jsem ocenění od Společnosti profesionálních novinářů za článek, který jsem napsala během plánování pohřbu mého snoubence. Toto uznání nešlo o čas, ale bylo potvrzením pro mě. Důkazem, že můj hlas měl sílu i v těch nejtemnějších dnech mého života.
Ocenění, které mi dalo smysl a cíl
Na jaře 2024, rok po jeho smrti, jsem založila stipendium na naši alma mater na památku mého snoubence. Každoročně bude uděleno absolventovi na cestě na vysokou školu.
Toto stipendium nebylo navrženo k tomu, aby připomínalo smutek, ale aby zajistilo, že jeho jméno bude spojeno s něčím větším než byla ztráta. Jeho zřízení mi dalo cíl v době, kdy se všechno ostatní cítilo nejisté, a umožnilo mi proměnit náš bolestný příběh v cestu k pokroku pro někoho jiného.
Obnovování životních cest po ztrátě
Pak přišel další milník, kvůli kterému mi jeho nepřítomnost připadala jasnější než kdy dříve.
Na podzim v den prvního školního dne mých dvojčat jsem stála mezi rodiči, kteří fotografovali. Zatímco moje děti prozkoumávaly svoji třídu, zažívaly své předměty a hledaly nové přátele, i pro mě něco nového začalo.
Měla jsem svůj první den na postgraduální škole.
„Často se mě ptají: ‚Jak to všechno stíháš – matka samoživitelka, postgraduální studium, nová kariéra, volná noha, smutek a ztráta?‘“
Ale rovnováha není to, co nás drží. Byla to ambice. Bylo to o zkonsolidování. A mnoho nocí s tichými modlitbami.
Dnes, když se připravuji na své závěrečné zkoušky a plním povinnosti pro rok 2025, mé dvojčata si stále lépe zvykají na svůj školní rok. Přinášejí domů umělecké projekty, navazují přátelství a znovu objevují radost.
Uzdravují se ze ztráty a přitom i já.
Smutek je přetvářen ambicí. Mé děti jej formovaly. A život, který nyní budujeme, není postaven na rovnováze, ale na neustálé a vědomé práci na naší cestě.